„Pachatel“ se vrací na místo činu
Slunečný den a my naložení v autobuse po čtyřech letech (jasně, s jinými tvářemi mladých lidí) vyrážíme za dvěma odlišnými, ale do určité míry dobrodružnými událostmi. Přijíždíme k areálu Karlova, k bývalému klášteru založenému Karlem IV. V této budově se dnes nachází Muzeum Policie ČR, zde již na nás čeká lektor. Uvádí nás do objektu muzea a informuje nás o nejvýznamnějších místech dějin moderní kriminalistiky. V první části expozice se seznamujeme s dějinami četnictva od poloviny 19. století do konce první republiky, na jejím konci si prohlížíme četnickou stanici.
A jsme zvědavi na vývoj v době protektorátu – této části vévodí pamětní deska se jmény policistů, kteří jsou obětmi této doby. Můžeme si „prožít“ pražské povstání. V dalších dvou částech nás čekají významné okamžiky dějin zbývajících let 20. století.Vedlejší sály jsou zaměřeny na současné dějiny policie, jedna část je věnována Útvaru rychlého nasazení. Zaujme nás samozřejmě Jawa „Pérák“ – po jeho zevrubné prohlídce ještě v přízemí procházíme expozicemi dopravní policie, seznámíme se s „Nanukem“, pročítáme nejzajímavější příběhy moderní kriminalistiky. A v prvním patře na nás působí barvy – část věnovaná protidrogové centrále a boji policie s drogovým podsvětím. A musíme vzpomenout na minulost našich rodičů a prarodičů – civilní obrana (paní učitelky vzpomínaly na to, které plynové masky je v průběhu jejich působení ve školství potkávaly).
Po 90 minutách přejíždíme k Novoměstské radnici. Zde se rozdělujeme na sedm skupin, které čeká individuální prohlídka Neviditelné výstavy. Žáci mají možnost vždy prozkoumat i viditelnou část výstavy, která jim přibližuje pomůcky, jež nevidomým mají usnadnit běžný život. Kromě orientační bílé hůlky, podle které zrakově postiženého člověka poznáme i na ulici, to jsou např. různé typy brýlí, vysílačka, kalkulačka s Braillovým písmem, různé předměty speciálně upravené, Lormova prstová abeceda, hry … A pak přichází hlavní bod programu exkurze – zkusit si být hodinu nevidomým.
Lukáš (3.D) uvažuje: „Co to ta Neviditelná výstava je? Neviditelná výstava je výstava, na které se nekocháte drahými a vzácnými exponáty v prosklených vitrínách v prosvětlených sálech, dokonce své oči nemáte ani šanci použít. Celá výstava je totiž vytvořena v dokonale zatmavěném prostředí, kam se nedostane žádné světlo. Výstava je formulována jako vyhlídkový okruh, při kterém jste ale odkázáni pouze na hmat, sluch a v jedné části musíte zapojit dokonce čich.“
O prvních chvílích Martin (3.D) píše: „Nelekněte se, až zavřu dveře, bude úplná tma,” řekl nám náš průvodce v muzeu, hned na to jsme se ocitli v takové tmě, která nejde ani popsat. Byla nám dána dobrá rada - jednou rukou se vodit pomocí stěny, druhou si chránit tělo při kontaktu na osobu před námi. “Nejsou tu žádné schody,” dodal průvodce. To mi dodalo odvahu. “Aspoň nezakopnu o schod,“ řekl jsem si.
Do třetice ještě vzpomínka, Dan ze stejné třídy: „Místnosti byly vybaveny jako klasická domácnost a zatímco se většina návštěvníků bála udělat krok dopředu, průvodce byl jako ryba ve vodě. Jeho dokonalá orientace v objektu a přehled o ostatních lidech ze skupiny byl neskutečný. Působil, jakoby v té tmě viděl. Na konci prohlídky byla i možnost zakoupit si nějaký nápoj z baru, který obsluhoval sám nevidomý. Zde byl i prostor na dotazy. Projít celou expozici mohlo zabrat přibližně hodinu a hned po hodinovém vcítění se do role nevidomého si začnete vážit svého zraku o něco více než při vstupu do tmavé místnosti.“
Domnívám se, že žáci 2.C a 3.D díky času stráveném ve společnosti nevidomých alespoň částečně chápou, kolik překážek musí tito lidé v životě překonat a jak skvěle se s nimi vyrovnávají. Mají náš obdiv.
Mgr. Lenka Brychová
